aneb proč někdy stojí za to vstoupit do terapie v Hliněném poli

Když se paní Lenka poprvé ozvala, její hlas byl pevný, ale pod povrchem bylo cítit napětí. „Já už nevím, co dál,“ řekla. „Náš Matyáš, nedávno mu bylo 5 let, je hodný kluk… ale poslední měsíce jako by se v něm něco rozbilo. Vybuchuje kvůli maličkostem, je sprostý, bouchá do věcí, někdy i do lidí, má záchvaty vzteku. Pak brečí, že to tak nechtěl.“ 

Lenka s manželem dlouho váhali, jestli vyhledat pomoc. Ne proto, že by se styděli. Spíš měli pocit, že to bude znamenat jejich selhání. Brzdila je obava z nálepky „problémové dítě“. Obava, že někdo zvenčí bude hodnotit jejich výchovu, jejich rodinu.

Jenže doma už bylo příliš těsno. A Matyáš byl příliš nešťastný.

Agrese u dětí málokdy znamená „zlobení“. Častěji je to signál, že se uvnitř děje něco, co je pro dítě příliš velké, příliš rychlé nebo příliš těžké unést. Někdy je to strach. Někdy tlak na výkon. Někdy změna v rodině. Někdy jen to, že dítě ještě nemá nástroje, jak se v sobě vyznat. A někdy to neví ani rodiče. A to je v pořádku.

První krok: bezpečné místo

Když Matyáš poprvé vstoupil do Hliněného pole, držel se máminy ruky tak pevně, až ji to zabolelo. Oči měl široké, tělo napjaté. „Tady se nic nemusí,“ řekla jsem mu. „Jen budeme spolu zkoumat hlínu.“

Děti většinou nepotřebují dlouhé vysvětlování. Potřebují prostor, kde mohou být opravdové. A tak jsme začali pracovat s hlínou, pohybem, dotykem materiálu. Matyáš nejdřív jen pozoroval. Pak se dotkl hlíny jedním prstem. A pak najednou celou dlaní. Až po několika setkáních se odvážil říct: „Já mám v sobě takový naštvání. A to mě tlačí.“

Co se děje v terapii, když se pracuje s tělem a hmotou

Práce v Hliněném poli(r) není o tom, že dítěti vysvětlíme, jak má „správně“ reagovat, co má dělat. Je o tom, že mu pomůžeme: znovu cítit svoje tělo, aby poznalo, kdy se napětí zvedá, najít bezpečný způsob, jak emoce uvolnit, aniž by ubližovalo sobě nebo druhým, pojmenovat, co se v něm děje, až bude připravené, zažít, že je přijímané, i když je rozbouřené, získat zkušenost, že změna je možná. Dítě si skrze hmotu dovolí projevit to, co slovy ještě neumí. A když se tělo uvolní, uvolní se i mysl.

Když se mění dítě, mění se i rodina

Po několika týdnech přišla Lenka a řekla: „On je pořád náš Matyáš. Ale jako by měl víc místa uvnitř sebe. A my taky.“ Začala jsem spracovat i s rodiči. Ne proto, že by dělali něco špatně. Ale proto, že dítě potřebuje, aby změna byla podepřená i doma. Rodiče se učili: jak rozpoznat první signály přetížení, jak reagovat bez boje o moc, jak Matyášovi nabídnout oporu, aniž by ho zahltili, jak pečovat o sebe, aby měli sílu pečovat o něj. A pomalu se začal dít malý zázrak: Matyášovy výbuchy byly méně časté, kratší a méně ničivé. Po každém z nich už nepřicházel stud, ale porozumění.

Proč někdy stojí za to vstoupit do terapie

Rodiče často říkají: „Kéž bychom přišli dřív.“ Ale pravda je, že přicházejí přesně ve chvíli, kdy jsou připraveni. Terapie Práce v hliněném poli(r) není o nálepkách ani diagnózách. Je o tom: vrátit dítěti pocit bezpečí. Někdy stačí pár kroků, aby se rodina mohla nadechnout. A někdy je to cesta delší. Ale vždycky stojí za to ji zkusit .

Lenka mi nedávno řekla: „Já jsem si myslela, že jdeme do terapie kvůli Matyášovi. A teď vidím, že jsme tam šli kvůli nám všem.“ A to je možná ten největší důvod, proč do terapie vstoupit. Ne proto, že je něco špatně. Ale proto, že chcete, aby bylo líp…

více o terapii Práce v hliněném poli(r) – Hliněné Pole Chomutov