Autismus
(Příběh na pokračování)
Dveře se otevřely tiše, jako by se samy bály udělat příliš velký hluk. V nich stála drobná holčička s tatínkem. Alenka. Sedm let, ale v jejím postoji bylo cosi mnohem mladšího. Opatrnost, která se rodí z příliš mnoha změn, příliš mnoha hlasů, příliš mnoha očekávání. Stála tam nehybně, jen oči jí těkaly po prostoru. Když jsem se k ní sklonila, aby mě viděla zblízka, nepodívala se na mě. Její pohled sklouzl někam do prázdna vedle mě, a přesto jsem cítila, že mě vnímá. Mávla rukou, gesto tak rychlé a nenápadné, jiný by si ani nevšiml. Pro mě to byl pozdrav. Její způsob, jak říct: „Jsem tady. Vidím tě.“
Než jsme s tatínkem stihli vyřídit administrativu, našla si plastovou hračku s barevnými míčky. Položila ji na stůl, jako by to bylo jediné místo, kde dává svět smysl. Když jsem jí nabídla jiné místo, její tvář se stáhla. Rozladění, které se v ní zvedlo, bylo hlubší než jen nesouhlas. Vrátila hračku zpět. Tatínek tiše vysvětlil: „Alenka si ráda hraje na stole.“ Pochopila jsem, že stůl je pro ni ostrov jistoty v moři, které se příliš často mění.
V Hliněném poli se Alenka proměnila. Seděla u hlíny jako u něčeho, co jí neklade otázky. Vzala houbu, namočila ji do vody a začala zalévat hlínu s takovou soustředěností, že svět kolem ní se rozplynul. Nedívala se na mě, voda byla její vesmír. Ukázala jsem jí, že do hlíny se dá píchnout. Jedna dírka napravo. Druhá nalevo. Zkusila to. A pak, poprvé, se na mě podívala. Krátce, zkoumavě. Usmála jsem se. A ona úsměv zrcadlila. V tom úsměvu chyběly jedničky i dvojky, ale bylo v něm všechno, co jsem potřebovala vědět: „Jsem tu a možná ti začínám věřit“. Když jsem jí velmi opatrně položila hlínu na levou ruku, ztuhla. Nedůvěra byla hmatatelná. Ale neodtáhla se. Spolu jsme vrstvily hlínu, zakryla jsem jí hlínou i druhou ruku. Nevěděla, jak je uvolnit, potřebovala pomoc. Vrátila se k vodě, k tomu, co zná. Konec prvního setkání v hlíně přijala bez potíží. Tatínek jí pomohl s převlékáním. Měla jsem pocit, že jsme spolu udělaly první malý krok. Ne velký, ne dramatický. Ale opravdový.
Mezi dvěma světy.
Alenka má za sebou víc diagnóz, než by mělo mít sedmileté dítě. Podle toho, kdo ji zrovna vyšetřoval, je „lehce“, „středně“ nebo „těžce“ něco. A přitom je to pořád jedna a tatáž tichá, citlivá dívka pozorující svět jinak, než jsme zvyklí. Rodiče se rozvedli, když jí bylo pět. Od té doby se její svět několikrát převrátil naruby. Stěhování přes půl republiky a zpět. Noví lidé, nová pravidla, nové začátky. A možná i fyzické tresty, o kterých se nemluví nahlas, ale tělo si je pamatuje. Ve školce pro děti s mentálním postižením byla jako květina zasazená do nesprávné půdy. Po návratu domů konečně našla místo ve školce pro děti s autismem. A teď stojí před dalším velkým krokem, nástupem do školy. Tatínek bojuje o střídavou péči. Hledá pro ni internátní školu pro děti s vadami řeči. Hledá cestu, jak být víc s ní. Jak jí být oporou. Mám čest a vy se mnou, být u toho, když se Alenka učí důvěřovat. Hlíně. Vodě. Sobě. A možná jednou i světu. Z pohledu haptické diagnostiky první setkání s Alenkou představovalo klíčový okamžik pro rozpoznání jejího vnitřního pohybového obrazu způsobu, jakým se skrze dotek vztahuje ke světu. Její gesto, práce s vodou, reakce na hlínu i pohybová struktura nesou hluboké biografické otisky.
